Každý sedíme v jiném kině

This is a Standard post

Na paní doktorce Haně Kukrálové si cením zejména toho, jak se jí dařit kloubit profesionalitu a lidskost. Je vždy perfektně připravená, dobře naladěná a zároveň vnímám, že má opravdový zájem o svého klienta. Že se snaží postupovat tak, aby přijatá opatření byla dlouhodobě úspěšná a udržitelná. Je advokátka a zapsaná mediátorka.  Ve své práci s úspěchem aplikuje praktickou psychologii.  Specializuje se zejména na rodinné právo, a s tím jsou spojena témata, která se nám mohou hodit. Buď pro nás, nebo pro naše kolegy. Proto jsem ji poprosila, zda by nám na náš blog nemohla napsat svůj pohled.  Pěkné čtení. Míša

Jsem advokátka, poskytuji právní pomoc, a to hlavně v oblasti rodinného práva, takže klientům pomáhám vyřešit situace, které nejčastěji souvisí s rozchodem či rozvodem. Nejvíc se to týká samozřejmě dětí a hned následuje majetek. Vždy je potřeba vyřešit otázku péče o nezletilé děti, výživného a případně i styk dítěte s druhým rodičem a pak obvykle majetkové vypořádání. Jako advokátka zastupuji vždy jen jednu stranu, např. matku/manželku a znám tedy jen její verzi, se kterou musím pracovat. S přibývajícími případy jsem si čím dál víc uvědomovala, že každá mince má dvě strany, dva úhly pohledu a k tomu, abych mohla pomoci situaci vyřešit a byla spokojená nejen klientka, ale hlavně aby rozchod co nejméně negativně odnesly děti, jsem potřebovala víc informací. Mám na mysli, že mě stále víc zajímalo, jak se na věc dívá ten druhý, v tomto případě otec/manžel. Jaká je jeho verze? Co se skutečně skrývá za jeho požadavkem, za jeho návrhem? Proto jsem začala k těmto kauzám přistupovat jinak. Začala jsem se s klienty bavit jinak, začala jsem klást víc otázek, abych zjistila, jaké má důvody jak má klientky, tak i její partner. Často ale od klientky dostávám odpověď, že neví, protože se partnera neptala, nezjišťovala, proč má právě takový názor, proč odmítá její návrh. Prostě se spokojila s „ne“.

Velice mi v tomto směru pomohla mediace. Být mediátorem a být advokátem jsou dvě docela rozdílné věci, ale já je začala spojovat. Dalo by se říct, že nástroje mediace používám v advokacii. Mediátor pomáhá stranám, v tomto případě rodičům, v komunikaci tak, aby dospěli k dohodě. Protože nejlepší je dohodnout se. Mediátor je nestranná nezávislá osoba, která naslouchá oběma rodičům a ptá se. To, co se od jednoho dozví, pak přetlumočí druhému jeho jazykem tak, aby porozuměl. Je to takový prostředník. Často pak přichází reakce pochopení ve stylu: „A proč jsi to neřekl/a už dávno?“ A on/a na to: „Ale vždyť já ti to opakuji už tolik let!“ Jednoduše řečeno, problém je v komunikaci, ti dva si sdělují pořád dokola to samé, ale vzájemně si nerozumí a taky, upřímně řečeno, už se možná za ty roky ani neposlouchají. Je tedy potřeba to říct jinak, jinými slovy, anebo také z jiného pohledu. Je to vlastně stejné, jako když každý z nich sedí v jiném kině. Dívají se na stejný film, ale každý ho vnímá jinak. To je zřejmé už z toho faktu, že věci vnímá nijak muž a jinak žena, každý má také jiné zkušenosti, jiné nastavení, jinou práci, jiný režim atd.

Důležité, na co se při své práci také soustředím, je neposlouchat co říká, ale proč to říká. Za slovy každého se skrývají jeho skutečné zájmy, které jsou daleko významnější než jen jeho tzv. pozice, kterou prezentuje. Stalo se mi, že otec zarputile trval na střídavé péči, ačkoli de facto mezi rodiči fungovala výlučná péče matky a otec se s dětmi široce stýkal a hradil výživné. Nebyla to ale klasická střídavá péče. On na tom však trval. Pak se ukázalo, že nastavený model mu vlastně vyhovuje, ale jde mu pouze o ten termín, protože se obával, že při výlučné péči matky ztratí právo na děti. Vysvětlila jsem mu, že rodičovská odpovědnost, která představuje balík práv a povinností k nezletilým dětem, mu zůstává, bude nadále spolurozhodovat s matkou o podstatných otázkách týkajících se dětí, kam děti půjdou do školy, kde budou bydlet, zda podstoupí lékařský zákrok apod.  Dost často se také stává, že se rodiče nedokážou dohodnout kvůli tomu, že jeden vyčítá druhému, že se s ním rozešel, někdy je impulzem k rozchodu jeho nový vztah, který je ale mnohdy už jen vyústěním dávno nefungujícího partnerství/manželství. Je to samozřejmě velkým trnem v oku tomu, kdo je opuštěn. Mnohokrát se mi vyplatilo toto téma nepřecházet, a naopak ho vzít, položit na stůl a vyřešit, vyčistit. Bez toho komunikace dál nepoběží hladce a dohoda je v nedohlednu. Na mediačním setkání jsem měla manžele, kteří se nemohli domluvit na styku otce se synem, matka odmítala, aby si otec nechával v týdnu syna u sebe přes noc, protože je pak ve škole unavený. Neustále jsem od ní slyšela výčitky vůči manželovi, který navázal nový vztah a s novou partnerkou, se kterou nyní už nějaký čas i žil. Manželka mu stále nedokázala odpustit, o ní mluvila velmi nevybíravým jazykem, že rozbila rodinu. Zeptala jsem se postupně obou na to, jaké to bylo, když to mezi nimi bylo ještě fajn, co dělali, jak spolu trávili čas a kdy a proč se to změnilo. Oba mluvili shodně. Byli spolu snad deset let šťastní, pak přišlo dítě, náročné období, matka byla doma s dítětem, otec musel víc pracovat, aby rodinu uživil, po práci se chtěl ještě věnovat dítěti, matka byla po celém dnu a probděných nocích utahaná. Na sebe navzájem neměli čas, sílu, energii a postupně se odcizovali, přestali spolu mluvit, svěřovat se jeden druhému, oba měli pocit, že za to může ten druhý. Ani jednomu takový vztah nevyhovoval, ale ani jeden z nich nic neudělal, ačkoli byli oba nespokojení. Až přišel moment, kdy se manžel náhodně seznámil, přeskočila jiskra a tím jejich vyšumělý vztah skončil. Položila jsem oběma manželům dotaz, jestli by chtěli nyní udělat něco pro to, aby se jejich vztah obnovil, napravil, aby se k sobě vrátili. Ani jeden už o to zájem neměl. Bylo na nich vidět, že si v tu chvíli oba uvědomili, že za rozpad jejich manželství mohou oba. Tím výčitky na minulost skončily a začali jsme hledět do budoucnosti a dohodu jsme uzavřeli vzápětí. Z toho mi plyne, že byť to není příjemné, nevyhýbám se minulosti, pokud se mi v nějaké kauze stále vrací, ale snažím se s ní vypořádat, pak k dohodě můžeme dospět daleko lépe a také rychleji, a hlavně je záruka, že dohoda mezi nimi bude fungovat a že se v budoucnu i na dalších otázkách, které vyvstanou, dokážou sami dohodnout a nebudou již potřebovat pomoc třetího.

Ať už pomáhám vyřešit situaci při rozchodu rodičů jako advokát, anebo jako mediátor, je pro mě prioritou dojít k dohodě. K tomu je potřeba vzbudit v obou stranách zájem, vůli se domluvit, tedy spolu jednat. Vždy se o to snažím a využívám k tomu všechny možné prostředky, které mě napadnou. Samozřejmě musím ke každému případu přistupovat individuálně. Proto si nejprve vyzpovídám klienta a pak teprve volím nástroj, jaký použiji. V zásadě nikdy, anebo jen velmi zřídka se obracím rovnou na soud, obvykle se snažím druhou stranu do věci zainteresovat, vzbudit zájem se dohodnout. Pokud se druhá strana dozví vše až od soudu, pak se tím komunikace může pěkně zablokovat. Někdy dávám pokyny klientovi, jak se má pokusit se s tím druhým dohodnout, protože ten nemusí chtít tyto osobní záležitosti řešit s advokátem, resp. někým cizím. Já do hry přímo vstupuji až později podle situace, obvykle při osobním jednání. Někdy druhá strana nechápe, že je potřeba komunikovat a pochopí to až tehdy, když mu dojdou tzv. papíry od soudu. Sice to není optimální, ale nikdy není pozdě, prostor na domluvu se najde vždy. Vyplatí se obě strany propojit společným zájmem, kterým je obvykle společné nezletilé dítě, ale mohou to být i další aspekty, které je vhodné oběma společně připomenout. I když dojde k té nemilé životní situaci – rozchodu/rozvodu – dbám ve svých případech na hladký průběh a zachování psychické pohody, je to nejen v zájmu nezletilých dětí a také v zájmu klienta, resp. všech zúčastněných.

Ne vždy stojí na druhé straně osoba, která má tzv. čisté úmysly, tedy osoba, která sleduje spíš touhu ublížit druhému. Pokud jde o sociopata či psychopata, a to skutečně v té kvalifikované podobě, pak přistupuji k věci sice se stejnými zásadami, ale jinak, abych dosáhla kýženého cíle. To už je ale na jiné povídání.

Za dobu své letité praxe jsem vypozorovala, že nejčastějším důvodem rozpadu vztahu bývá špatná komunikace v tom smyslu, že si ti dva nepovídají, nesvěřují se a věří tomu, že ten druhý ví, jak se cítí, co si myslí atd. Tak to ale není. Do hlavy nikdo nikomu nevidí. Je potřeba si spolu povídat, naslouchat a vnímat jeden druhého, utužovat vzájemný vztah, trávit spolu čas, chodit na rande, nejen tedy budovat vztah jako rodiče, ale také vždy zůstat i partnery. Hrát obě role a nezapomínat na žádnou. Vzájemná tolerance a důvěra je také ve vztahu důležitá.